Asi po měsíci na Louce, za námi v podvečer někdo přicházel, poznali jsme to podle štěkajících psů, jsme si s Tomem mysleli, že je to někdo kdo jen Loukou prochází. Jenže dotyčná osoba se zastavila prohlížela si psy, a já řekla že klidně může jít dál, že jem štěkají.
Osoba se začla přibližovat a v tom sem uviděla že má sebou ještě dítě a že je to náš soused, kterého jsme znali jen od vidění. Milan se zastavil u nás a řekl že je to náš soused z vrchu a jméno. Já mu vůbec nerozumněla to jméno, takže sem si jej potom uložila do telefonu jako soused z vrchu a do dnes jej tak mám uloženého v mobilu.
Milan nám řekl že kdybychom s něčím někdy potřebovali pomoci že nám pomůže, pak nám začal vyjmenovávat co vše má v dílně, a že si u něj můžeme nabít mobily, nebo že když zapadneme, má traktor takže nás vytáhne. My jako slušní lidé jsme mu poděkovali, a řekli že to nebude třeba a že třeba někdy až v budoucnu jo. Milan mi nechal na sebe číslo a řekl že kdyby něco máme volat.
Tak jsme si pak s Tomem řekli, že žádnou pomoc nepotřebujeme že jo, všecko si uděláme v klidu bez strojů pěkně po staru, ale že byl fajn. Za dva dny jme Milanovi volali jestli nás nevytáhne, protože jsme zapadli po cestě z Louky, a spěchali jsme na úřad. Během několika týdnů nás Milan vytahoval mnohokrát.
Nakonec jsme odložili i svá ega, a poprosili ho jestli si u něj nemůžeme nabíjet powerbanky na telefon. Potom notebook a využití jeho wifi, potom nabíjení baterek do vrtaček, potom využití jeho traktoru, a mohla bych pokračovat.
Milan nám tohle nabízel už poprvé a potom i postupně co jsme se začali vídat a seznamovat, a my postupně jeho nabídky přijímali. Musím říct, že bez jeho pomoci v mnoha formách, by Louka nemohla takto kvést. Pomohl nám tolikrát že se to nedá ani vypsat, už jen to že si můžeme půjčovat jeho traktor, jeho adresu využívat na balíčky, využívat jeho dílnu plnou strojů nám pomáhá tolik, že nejde slovy popsat vděk, který k tomuto muži cítíme, i když je to s ním někdy fakt pracný a komplikovaný, jelikož žijeme úplně odlišné životy :-)
Tímto bych celé rodině Bendů, nejen Milanovi chtěla poděkovat za jejich přijetí nás Lučníků do jejich života, i když vím že někdy vůbec nechápou co to vlastně děláme, nebo je to s náma komplikovaný.
A naše nejčastější hláška na Louce, mluví za vše: "Ty vole, ještě že toho Milana máme."